Home » Posts tagged 'antiseptický'

antiseptický

Přírodní léčba

Kopřiva dvoudomá

Kopřiva dvoudomá nazývána též: žahavka, žíhavka, žihlava, prhlinka, velká kopřiva.

Urtica dioica L.

čeleď: Kopřivovité

Kopřiva dnes patří mezi rostliny, s kterými se v přírodě raději nesetkáváme. Naši předkové však měli k této osobité rostlině poněkud lepší vztah a dovedli využívat její účinky, které potvrdila i moderní věda.
Je to všeobecně známá vytrvalá bylina, z jejíhož plazivého a bohatě větveného oddenku vyrůstá větší počet dutých čtyřhranných lodyh. Vstřícné řapíkaté listy s kopinatými palisty jsou stejně jako lodyha pokryty četnými žahavými a krycími štětinatými chlupy, silně zpevněnými minerálními látkami. Mají vejčitou až široce kopinatou čepel s tmavě zelenou svrchní stranou a hrubě pilovitým okrajem. Z úžlabí horních listů vyrůstají laty drobných zelenavých květů. Samicí květenství jsou dlouhá a převislá, samčí přímá, s kratšími větvemi. Květy jsou zpravidla jednopohlavné, čtyřčetné, samicí se svrchním semeníkem, samčí se čtyřmi tyčinkami. Rostliny jsou dvoudomé, tj. vytvářejí zvlášť samicí a samčí rostliny. Výjimečně jsou i jednodomé nebo dokonce vytvářejí oboupohlavné květy, ještě vzácnější jsou rostliny, které nemají žahavé chlupy. Druh je značně proměnlivý a jednotlivé formy se mohou zřetelně lišit tvarem listů. Samicí květy nevytvářejí nektar a opylení se děje větrem. Nejčastější způsob rozmnožování je však vegetativní, pomocí podzemních výběžků. Plod je drobná vejčitá nažka. Kopřiva kvete od června do září.
Původně se kopřiva vyskytovala po celé Evropě, na východ až do Západní Sibiře a Íránu, zejména v náplavových lužních lesích a na vlhčích humózních lesních půdách od nížin do hor, především podél vodních toků. Dnes je rozšířena jako vytrvalý plevel téměř po celém světě okolo lidských sídlišť jako vysloveně nitrofilní druh. Na jejím současném rozšíření u nás má největší podíl celkové znečištění vod splachy z nadměrně hnojených polí. Kopřivu lze považovat za velice spolehlivý indikátor vyššího obsahu dusíku v půdě (stejně jako např. bez černý), případně dřívějšího zemědělského osídlení. Dnes se nejhojněji vyskytuje podél znečištěných vodních toků, na rumištích, navážkách, v křovinách, příkopech, u cest a plotů a zemědělských objektů.
Sbírají se nejčastěji listy sdrháváním z lodyh a někdy také nať, jejíž olistěné a nezdřevnatělé části v délce maximálně 50 cm se sežínají z mladých a zdravých rostlin srpem. Suší se v slabých vrstvách buď na stinných vzdušných místech nebo uměle, přičemž teplota nesmí překročit 60 °C. Je důležité sušit materiál rychle, aby si droga zachovala původní zelenou barvu. Je bez pachu a má poněkud nahořklou, slabě trpkou chuť. Kvalitu listové drogy snižují zčernalé a rozdrobené listy, případně zbytky natě. (Pokračování textu…)