Home » Bylinky

Bylinky

Přírodní léčba

D

Dub letní a dub zimní

Dub letní jinak označován křemelák neboli letňák a drnák. Dub zimní je často nazýván zimák.

Quercus robur L. a Q. petraea (Mattusch.) Fagaceae Liebl.

čeleď: Bukovité

Duby jsou mohutné, až 40 m vysoké stromy, které byly pro svou velikost, dlouhověkost a mnohostranný užitek uctívány již od nepaměti. Byly zasvěcovány nejvlivnějším bohům – Řekové je zasvětili hromovládnému Diovi, staří Slované bohu hromu a blesku Perunovi, Germáni pak jeho kolegovi Thorovi, keltští druidové obětovali v posvátných dubových hájích apod. Žaludy představovaly důležitou složku potravy nejen zvěře, ale i praobyvatel Evropy a již ve starověku byly kůra, listy i duběnky používány k léčebným účelůhttp://prirodnilecba.eu/wp-admin/edit-comments.phpm.
Dub letní neboli křemelák je rozložitý strom s nepravidelnou korunou a křivolakými větvemi. Mladá borka je stříbřitě šedá až nahnědlá, lesklá, později silně rozpukaná a brázditá, hnědo až černošedá. Krátce řapíkaté peřenolaločnaté listy jsou tuhé, kožovité a u řapíku vykrojené nebo uťaté. Květy jsou jednodomé, samicí jsou po dvou až pěti na dlouhých stopkách v paždí listů, mají červené blizny a sedí jednotlivě v číškách. Samčí květy tvoří až 4 cm dlouhé řídké převislé jehnědy, které se rozvíjejí současně s listy. Pyl je přenášen větrem. Kvete od května do června. Plody, známé žaludy, jsou velké jednosemenné nažky, usazené spodní částí ve zdřevnatělých šupinovitých číškách po několika na dlouhých stopkách.
Vyskytuje se téměř v celé Evropě s výjimkou nejjižnějších a nejsevernějších oblastí. U nás je rozšířen od nížin do podhůří v původ-nich doubravách i smíšených porostech, běžně se pěstuje především na kyselejších písčitých půdách.
Dub zimní neboli drnák je komplexem tří blízce příbuzných forem, které se v běžné praxi nerozlišují a navzájem často kříží i s předchozím druhem, od něhož se liší štíhlejší korunou s téměř rovnými větvemi, listovou čepelí klínovitě zúženou k dlouhému řapíku a kratšími přisedlými žaludy. Kvete v květnu. Roste také téměř v celé Evropě a zasahuje až do Malé Asie a Zakavkazí. Dává přednost kyselým půdám, často roste i na skalách. Pěstuje se společně s předchozím druhem pro tvrdé kvalitní dřevo.
Kůra poskytuje tříslovinnou drogu Cortex quercus. (Pokračování textu…)

K

Kontryhel obecný

Kontryhel též nazýván: Husí nožka, alchemilka, rosička

Alchemilla vulgaris L. sp. coll.

čeleď: růžovité

Kontryhel obecný je souborný název pro několik desítek velnu podobných a systematicky často i problematických druhů, z nichž nejběžnější je kontryhel žlutozelený A. xanthochhra Rothm. Je to vytrvalá bylina s dlouhým oddenkem, pokrytým zbytky odumřelých listů, z něhož vyrůstá bohatá přízemní růžice dlouze řapíkatých, v obrysu ledvinitých 9-11 laločnatých listů, které jsou svrchu lysé, na spodní straně a řapících ochlupené, v mládí charakteristicky řasnatě složené podél hlavních žilek. Květní lodyha je 10 až 30 cm vysoká, vystoupavá až přímá a v horní části větvená. Drobné žlutozelené kvítky tvoří koncová vrcholičnatá květenství podobná klubku. Květy jsou pravidelné a oboupohlavné, se čtyřmi kališními i korunními lístky. Tyčinky jsou také čtyři, jeden pestík dozrává po oplození v nažku, uzavřenou v češuli. Kontryhel kvete vytrvale od května do září.
Vyskytuje se téměř v celé Evropě, v mírné a severní Asii a ve východní části Severní Ameriky. Na jih zasahuje až na Kavkaz a do Himaláje, na severu do Grónska. U nás je velmi hojně rozšířen; od nížin do hor na loukách, pastvinách, travnatých návsích, prameništích, ve světlých vlhčích lesích, u cest a potoků. Často roste zejména na horských loukách.
Nejčastěji se sbírá nať, někdy také listy, které poskytují dnes poměrně zřídka používanou drogu Herba resp. Folium alchemillae Listy i kvetoucí nať se sbírají od května do září a suší se běžným způsobem ve stínu, co nejrychleji a ve slabých vrstvách, poněvadž droga je velice choulostivá, snadno se zapaří a suchá je naopak, značně drobivá.
Suchá droga má původní zbarvení, je bez pachu a má svíravou nahořklou chuť. Drogu znehodnocují především jinak zbarvené částí a cizí organické příměsi.
Droga obsahuje 6 až 8 % hydrolyzovatelných tříslovin, hořčiny silice, stopy kyseliny salicylové, vitamín C a další látky.
Kontryhel byl dříve považován za důležitou, v lidovém léčitelství často užívanou rostlinu především proti průjmům, střevním katarům při silné menstruaci, špatném trávení, nadýmání, katarech dýchacích cest. plicní tuberkulóze, žaludečních vředech, cukrovce, vodnatelnosti, jaterních a ledvinových chorobách, zánětech močového měchýře, krvácení a k posílení dělohy před porodem.
Zevně se používal k omývání špatně se hojících ran, ekzémů, bércových vředu, ke kloktání při zánětech dutiny ústní a k výplachům při krvácení z nosu a výtočích. Význam mu přikládali také středověcí alchymisté, kteří při hledání zlata a „kamene mudrců“ používali tzv. nebeskou rosu – kapky vody, nápadně se třpytící v ranním slunci a sesbírané z nálevkovité báze listů. Svědčí o tom i rodový název Alchemilia. (Pokračování textu…)

Kopřiva dvoudomá

Kopřiva dvoudomá nazývána též: žahavka, žíhavka, žihlava, prhlinka, velká kopřiva.

Urtica dioica L.

čeleď: Kopřivovité

Kopřiva dnes patří mezi rostliny, s kterými se v přírodě raději nesetkáváme. Naši předkové však měli k této osobité rostlině poněkud lepší vztah a dovedli využívat její účinky, které potvrdila i moderní věda.
Je to všeobecně známá vytrvalá bylina, z jejíhož plazivého a bohatě větveného oddenku vyrůstá větší počet dutých čtyřhranných lodyh. Vstřícné řapíkaté listy s kopinatými palisty jsou stejně jako lodyha pokryty četnými žahavými a krycími štětinatými chlupy, silně zpevněnými minerálními látkami. Mají vejčitou až široce kopinatou čepel s tmavě zelenou svrchní stranou a hrubě pilovitým okrajem. Z úžlabí horních listů vyrůstají laty drobných zelenavých květů. Samicí květenství jsou dlouhá a převislá, samčí přímá, s kratšími větvemi. Květy jsou zpravidla jednopohlavné, čtyřčetné, samicí se svrchním semeníkem, samčí se čtyřmi tyčinkami. Rostliny jsou dvoudomé, tj. vytvářejí zvlášť samicí a samčí rostliny. Výjimečně jsou i jednodomé nebo dokonce vytvářejí oboupohlavné květy, ještě vzácnější jsou rostliny, které nemají žahavé chlupy. Druh je značně proměnlivý a jednotlivé formy se mohou zřetelně lišit tvarem listů. Samicí květy nevytvářejí nektar a opylení se děje větrem. Nejčastější způsob rozmnožování je však vegetativní, pomocí podzemních výběžků. Plod je drobná vejčitá nažka. Kopřiva kvete od června do září.
Původně se kopřiva vyskytovala po celé Evropě, na východ až do Západní Sibiře a Íránu, zejména v náplavových lužních lesích a na vlhčích humózních lesních půdách od nížin do hor, především podél vodních toků. Dnes je rozšířena jako vytrvalý plevel téměř po celém světě okolo lidských sídlišť jako vysloveně nitrofilní druh. Na jejím současném rozšíření u nás má největší podíl celkové znečištění vod splachy z nadměrně hnojených polí. Kopřivu lze považovat za velice spolehlivý indikátor vyššího obsahu dusíku v půdě (stejně jako např. bez černý), případně dřívějšího zemědělského osídlení. Dnes se nejhojněji vyskytuje podél znečištěných vodních toků, na rumištích, navážkách, v křovinách, příkopech, u cest a plotů a zemědělských objektů.
Sbírají se nejčastěji listy sdrháváním z lodyh a někdy také nať, jejíž olistěné a nezdřevnatělé části v délce maximálně 50 cm se sežínají z mladých a zdravých rostlin srpem. Suší se v slabých vrstvách buď na stinných vzdušných místech nebo uměle, přičemž teplota nesmí překročit 60 °C. Je důležité sušit materiál rychle, aby si droga zachovala původní zelenou barvu. Je bez pachu a má poněkud nahořklou, slabě trpkou chuť. Kvalitu listové drogy snižují zčernalé a rozdrobené listy, případně zbytky natě. (Pokračování textu…)

M

Mateřídouška obecná

Mateřídouška obecná také nazývána: Douška mateří, mateřinka, chodec, vonný tým

Thymus šerpyllum L. sp. coll. Lamiaceae

čeleď: Hluchavkovité

Mateřídouška obecná je souborný název pro všechny naše domácí druhy a poddruhy, které jsou často značně proměnlivé a navzájem se kříží. Z velkého počtu forem jsou nejhojnější mateřídouška polejovitá = vejčitá (Thymus pulegioides L.), m. časná (T. praecox Opiz), mateřídouška Marschallova (T. marschellianus Willd), dále mateřídouška pannonská (T. pannonicus All), mateřídouška úzkolistá (T. serpyllum, L. em. Mill) aj.
Jsou to drobné, silně vonné vytrvalé byliny nebo polokeříky trsovitého vzrůstu s poléhavými nebo vystoupavými lodyhami, které naspodu často dřevnatějí. Lodyhy jsou načervenalé, oblé nebo hranaté a bud pouze na hranách nebo celé ochlupené. Vstřícné čárkovité až široce vejčité listy jsou přisedlé až krátce řapíkaté, lysé, někdy brvité až vlnitě chlupaté, na okraji bývají podvinuté. Drobné květy jsou v kulovitě nahloučených až protažených lichopřeslenech, naspodu často zpřetrhováných. Mají trubkovitě zvonkovitý chlupatý kalich se třemi krátkými zuby horního a dvěma delšími zuby spodního pysku, koruna je 3 až 6 mm dlouhá, dvoupyská, světle až tmavofialové barvy. Horní pysk je jen mělce vykrojený, spodní trojlaločný. květní trubka je krátká. Mají čtyři tyčinky a svrchní semeník, plod jsou čtyři vejčité tvrdky. Kvetou od května do září.
Mateřídouška je rozšířena téměř po celé Evropě, severní Africe a Sibiři až do Zabajkalska. Nejhojnější z našich druhů je mateřídouška polejovitá, rozšířená od nížin do hor na mezích, paloucích, travnatých šíráních a v světlých lesích. Ostatní druhy dávají většinou přednost suchým travnatým stráním, písčinám, teplým vápencovým podkladům a stepním lokalitám.
Pro léčebné účely se sbírá nať všech našich druhu, přestože obsahem silice se jednotlivé druhy dost liší. Od května do srpna se odstříhávaji nebo sežínají vrchní nezdřevňatelé části kvetoucí nati, které poskytují v lidovém léčitelství velmi oblíbenou drogu Herba serpylli. Po odstraněni nežádoucích příměsí se rychle suší ve stínu na dobře větraných místech rozprostřená ve slabých vrstvách a při dosoušení se neobrací, aby listy neopadaly. Při sušení umělým teplem nesmí teplota překročit 35 °C.
Droga má příjemnou aromatickou vůni a kořenitou, nahořklou chuť. Její kvalitu snižují jinak zbarvené části a cizí příměsi.
Obsahuje až 0,6 % silice, v níž jsou látky se silným dezinfekčním účinkem (thymol, karvakrol, cymen) a řadu dalších terpenu a seskviterpenů, hořčinu serpyllin, dále třísloviny, flavonoidy a další. Složení silice je závislé jak na druhu, lak na místě původu, přičemž rostliny z chladnějších a vyšších poloh mají obsah silice obecně nižší. Thymol má velmi silné antiseptické účinky, je netoxický a zevně prokrvuje pokožku. (Pokračování textu…)

P

Plavuň vidlačka

Plavuň Vlčí chvost, vlčí noha, zaječí opratě, mech, vidlačky

Lycopodium clavatum L.

čeleď: Plavuňovité

Přibližně před 350 milióny let byli prapředci plavuní spolu s tehdejšími přesličkami a kapradinami jedinými stromy v bažinatých pralesích, které tehdy pokrývaly naši planetu. Z prvohorních stromovitých obrů, dosahujících výšky přes 25 m, však během dalšího vývoje rostlin na Zemi přežily do dnešních dnů jen drobné rostlinky, sotva větší než mech.
Plavuň vidlačka je vytrvalá bylina s plazivou kořenující lodyhou, která je hustě porostlá drobnými šupinovitými lístky. Z vidličnatě větvené lodyhy, často až přes metr dlouhé, vyrůstají kratší vystoupavé větve, jejichž 10 – 15 cm vysoké vzpřímené části jsou řidčeji pokryté kratšími přitisklými lístky a jsou zakončeny dvojicí (zřídka jedním) výtrusných klasů s výtrusnicemi. Výtrusné klasy jsou složeny z šupinkovitých, dlouze zahrocených lístků, které nesou naspodu ledvinité výtrusnice. Koncem léta výtrusnice pukají a při slabém doteku nebo závanu větru se z nich sype jemný žlutý prášek – plavuňové výtrusy. Z výtrusů vyklíčí drobný prvoklíček s pohlavními orgány a po oplození v kapce vody vznikne nová rostlinka, která potřebuje 15 až 30 let, než úplně doroste a je opět schopna vytvářet výtrusné klasy.
Plavuň vidlačka je rozšířena téměř po celém světě s výjimkou Středozemí a stepních oblastí. Roste v celé Evropě a Asii, v afrických horách i v Americe. U nás roste spíše v podhorských a horských oblastech, ve světlých sušších lesích, na vřesovištích, pastvinách, v porostech kosodřeviny a na kyselejších křemičitých půdách. V českých zemích je plavuň vidlačka a všechny příbuzné druhy úplně chráněná a její sběr tudíž nepřipadá v úvahu, zatímco na Slovensku je chráněna částečně a sběr výtrusných klásků je povolen.
Pro farmaceutické účely se používají výtrusy. Zralé výtrusné klásky se v červenci a srpnu odstřihují a vyklepávají přes husté síto na hladkou podložku. Droga je jemný, velice pohyblivý bledě žlutý prášek bez chuti a pachu. Na omak je mastný, lepí se na prsty a nesmáčí se vodou, na níž plave. Čistotu drogy lze spolehlivě zjistit jen mikroskopicky. Výtrusy nesmí především obsahovat pyl, škrob, síru, kalafunu, červotoči piliny ani jiné cizí látky, kterými se poměrně drahá droga někdy falšuje. (Pokračování textu…)